V roce 2006 mi byla diagnostikována RS. Vzhledem k počtu ložisek, která se ukázala na MRI, byli lékaři přesvědčeni, že s RS žiju již delší dobu.
Jsem si vědoma ataky roku 2002. Měla jsem rozmazané vidění. Než jsem se dostala k vyšetření, mé vidění se zase vracelo do normálu. Paní doktorka již nic nenašla, ale byla důrazná: pokud se to stane znova, musí mě někdo důkladně vyšetřit. Tenkrát jsem žila se svým prvním manželem ve Frýdlantě nad Ostravicí.
Manželství nebylo ideální, a tak jsem se po letech rozhodla rozvést. Po týdnu velkých hádek jsem opět viděla rozmazaně. V té době jsme již žili odděleně, já v Praze, manžel v zahraničí.
Vyhledala jsem opět oční ordinaci. Lékař mě ujistil, že o nic nejde, prý mám jen kapat nějaké kapičky do očí. Nenechala jsem se odbýt a trvala na důkladném vyšetření. Tak mě poslali na neurologii a tam udělali lumbálku. A diagnóza byla... RS.
Uvědomila jsem si, že musím začít dělat změny ve svém životě. Rozvedla jsem se. Dalším krokem bylo osudové setkání s mým současným manželem. V roce 2009 se nám narodil krásný, zdravý syn.
Pak přišel šok roku 2011 – zemřela má obrovská opora, psychoterapeutka Tamara Cenková. Co budu dělat? Potřebovala jsem, aby tady pro mě byla, abych mohla za ní kdykoliv přijít pro radu.
Uvědomila jsem si, že je třeba tu sílu, tu oporu hledat v sobě. Přihlásila jsem se ke studiu psychologie na PVŠPS v rámci celoživotního vzdělávání. Otevíralo mi to obrovské obzory, začala jsem lépe chápat některé lidské reakce. Navštěvovala jsem jeden kurz za druhým, abych porozuměla psychologii a hledala sama sebe.
Pak jsem se přihlásila na pětiletý psychoterapeutický výcvik pod vedením doc. PhDr. Jiřího Růžičky, Ph.D., a MUDr. Zuzany Pinďákové. Ve výcviku byly někdy náročné chvíle. Dokonce jsem v té době procházela další atakou, tentokrát útočila RS na mé nohy. To bylo těžké období.
Pak jedna z našich kolegyň, také s RS, která prožívala velmi plačtivě každé výcvikové setkání, odjela na 14 dnů meditací pod vedením jednoho z našich kolegů.
Vrátila se jako úplně nová osoba. Usměvavá, radostná. Ptala jsem se, jak se stala tato změna. Prý měla v hlavě vnitřního kritika, který jí neustále připomínal, jak vše dělá špatně. A během meditací zmizel.
Nemá každý z nás v hlavě takového vnitřního kritika?
V roce 2019 jsem odjela na svou první vipassanu – 16 dnů meditací. Bez mobilu, bez TV, bez PC, bez knihy. Mluvit jsem mohla pouze se svým učitelem. Byl to zážitek, kdy jsem lítala ode zdi ke zdi, ale po skončení... To byl pocit!
Jako by ze mě spadly kameny, které mě hrozně tížily. Neuvěřitelně se mi ulevilo, všechna ta tíha zmizela. Cítila jsem úžasnou lehkost bytí. Život mi připadal nádherný. Zaplavila mě radost a klid.
Meditace se pro mě staly nutností. Byla jsem otevřená jakékoliv formě meditace. Zároveň jsem cvičila pravidelně kundalini jógu, jejíž součástí jsou meditace s pohybem a mantrou. Pokaždé to ve mně vyvolávalo pocit klidu, jen se posadit do jednoduchého tureckého sedu a hned jsem cítila pokoj.
V létě roku 2020 jsem odjela znovu na vipassanu, zase jsem potřebovala „vylít ten kýbl plný špíny“, který s sebou každý táhneme. Ano, stávají se nám věci, které nás děsí, které nás trápí, které nás srážejí na kolena. A pak si to neseme s sebou, všechno to utrpení. Ale v meditaci se toho všeho můžeme zbavit. Už to netahat s sebou, už se tím netrápit. Při meditaci nakouknete za ten chaos, který v sobě máme, zahlédnete ten naprostý klid, který je za tím vším. Máte touhu ten klid cítit v sobě pořád a s každou další meditací tento klid vstupuje do vašeho běžného života.
Meditace někdy pomáhá rozpomínat se na těžké situace v životě, něco, co uvnitř tíží, ale už není třeba to s sebou vláčet.
Vzpomněla jsem si na období puberty, na trauma, které jsem v té době prožívala, neboť druhý manžel mé matky byl alkoholik. Šlo nám o život.
Každý večer jsem se před spaním klepala strachy. Toto klepání mi vydrželo ještě 10 let poté, co už jsem dávno s nimi nebydlela. Až díky mému druhému manželovi, který mě vždy před spaním pevně obejmul a dával mi pocit, že jsem v bezpečí, už se není čeho bát, jsem se přestala klepat.
Meditace mi pomohla si toto trauma uvědomit a odpustit.
Stále jsem cvičila kundalini jógu a díky ní pracovala na svém fyzickém a mentálním zdraví. Kundalini jóga je mocná, nejenže vás protáhne, ale zároveň pracuje s vaším naladěním, s vašimi mentálními bloky. Pravidelnou praxí dokáže pracovat na odstraňování nefunkčních programů.
Rozhodla jsem se pro výcvik kundalini jógy a to bylo pro mě velmi obohacující, měnila jsem se přímo sobě před očima. Nesmírně mě to naplňovalo. Cítila jsem, že jsem na správné cestě.
Meditace a jóga mě naučily daleko hlubšímu vnímání svého těla. Uvědomování si svých hranic. Bývám unavená a je důležité se na sebe ladit a polevit, odpočinout si.
Letos jsem se pustila do studia všímavé meditace u britského učitele Christophera Titmusse. Ráda bych vedla oficiálně lekce meditace. Mám potřebu lidem říkat o její síle. Netvrdím, že je to cesta pro každého, ale pokud to nezkusíte, nikdy nemůžete říct: „Tohle není pro mě!“
Zároveň má touha rozšiřovat své znalosti o józe, o lidské povaze, o psychoterapii mě zavedla ke studiu terapeutické jógy, kde se tyto obory spojují.
Naplňuje mě dávat lidem podněty ke změně. Ať každý hledá způsob, jak učinit svůj život šťastnější, jak pracovat sám na sobě. Jak nebýt pouhou obětí.
Zkoušejte, co vás osloví, hledejte, co vám pomůže, zůstávejte aktivní a otevření novým možnostem. Není jedna cesta pro všechny, je mnoho cest. Kdo hledá, najde. Kéž je váš život šťastný.
Monika Tomažičová
