Život této bývalé policistce od základu změnila roztroušená skleróza. Ze dne na den se Pavlíně Kovalové zhroutil svět. Zprvu všechno vypadalo beznadějně. Postupně však poznávala nový svět, k němuž by se bez RS nikdy nedostala. Vydala se přívětivější cestou, stala se i předsedkyní Rosky Kroměříž a dnes je za mnohé vděčná.
Říká se, že trápení, nemoci a nezdary jsou zkoušky, které nás mají posunout na naší cestě a pomoci nám najít smysl života. To je asi pravda, ale vidíte to, když jste v tom? Nemyslím si. Taky jsem před více než 20 lety podobné rady, citáty a fráze nebrala. Bylo mi tehdy 30 let. Pracovala jsem jako policistka, měla jsem dvě malé děti, koupený starší dům na hypotéku a k tomu tchyni v domě, který se neustále rekonstruoval. Jo, byla únava, sem tam zakopnutí… Že existuje něco jako roztroušená skleróza? Nesmysl! To se mě netýká! Do roka tu byla léčba Avonexem. Najednou příznaky dostaly jméno a byla tu i naděje v podobě léčby.
Všichni víme, jaký sešup s atakou přichází. Jenže doma byl cejch líného člověka, co si vymýšlí, aby nemusel pracovat. Přitom jsem měla co dělat, abych se s tím srovnala sama. Následovalo 10 let ztrát – postupně civil v práci, rozvod, jenž rozhodně nebyl snadný (tři roky soudů, znaleckých posudků a podobně), a řeči typu „To musíš pochopit…“. Teď si jen s úsměvem vzpomínám, jak chtěl bývalý manžel děti do péče a říkal soudci, že mám sklerózu a nemůžu se o ně starat. Soudce nechtěl ani vidět nějaké mé zdravotní posouzení a pouze řekl: „Teď jsem s paní mluvil a ona si všechno pamatuje, takže žádnou sklerózu nemá!“ A basta. Nebyl jediný ze vzdělaných odborníků, kteří v roce 2010, 8 let po mé diagnóze, netušili, co je RS, a nebrali něco takového vůbec v potaz. Výsledek? Přišla jsem nejen o společný dům, protože byl včas přepsán na tchyni, a o manželství, ale hlavně o své dvě děti. Ataka střídala ataku a bez trekových holí jsem se už neobešla. Co mohlo být ještě horší?
Člověk ztrácí vše, na čem mu záleží, ale přichází něco nového. Ne, neberete to jako dar. Je to změna. Psycholožka v intervenčním centru i přátelé, kteří se hodně vytřídili, mi radili: „Dokaž mu, že nejsi hloupá, a běž studovat.“ Potřebovala jsem něco dokázat hlavně sama sobě a najít něco, co budu vlastně dělat. Pomáhání, sociální obor, psychologie… Měla jsem snad většinu diagnóz, co jsme se učili…. Rok dva a přišel zázrak. Potkala jsem úžasného muže, který je mým partnerem doposud. Děti po pubertě otevřely oči a mám je kolem sebe i s vnoučaty. Vytřídily se priority a pomoc získala smysl… Rozdávání lásky a pochopení mě přes chráněnou dílnu (než ji prodali komerční IT firmě a vztahy se rozpadly) přivedly i do Rosky – nejprve do Ostravy (ve Zlíně žádná nebyla a oslovily mě příspěvky o jejich akcích) a potom do Kroměříže. Víte, jak nabíjí zpětná vazba, nevyslovený vděk a radost v očích?
Vše asi mělo být tak, jak se to stalo. Bez trápení bych svou cestu tímto směrem určitě nenašla. Nenašla bych důvod, proč se měnit, pochopit sama sebe, najít ten správný smysl, a nepotkala bych fantastické lidičky. A i kdyby ano, tak to, co je na nich skvělé, bych neviděla. Pro děti (mé i manželovy – ano, po 10 letech vztahu jsme se na mé padesátiny vzali) a vnoučata jsem milující babičkou, které holt musí sem tam podat spadlou hůl, ale i ony se učí žít s handicapem a tolerancí k němu, ke mně.
A pak že nebude nikdy líp!
