MUDr. Zuzana Kubíková
Zavedení agonistů receptoru GLP‑1 (GLP‑1RA) bylo průlomem v terapii diabetu 2. typu a obezity. Prokázaná metabolická kontrola (až 80% pacientů léčených semaglutidem dosahuje hladin HBA1C pod 53 mmol/mol). Dále se ukázal pozitivní vliv na snížení rizika nefatální mozkové příhody o 39 %, významné kardiovaskulární přínosy, snížení MACE o 26 %, prokázané přínosy pro ledviny i přínosy u onemocnění periferních tepen u pac s DM 2.typu.
Všechny dosud používané léky ovlivňující tento receptor byly peptidové struktury, tedy odvozené od mateřské molekuly GLP‑1. Vedle injekčních preparátů se v klinické praxi využívá jediného perorálně aplikovaného semaglutidu, který vyžaduje izolované podání nalačno s malým požitím (cca 120 ml) vody a s odstupem aspoň 30 min od konzumace jídla.
Nedávný výzkum vedl k prvnímu syntetickému nepeptidovému agonistovi GLP‑1 receptoru, který je určen k perorálnímu použití. Pro jeho molekulu byl navržen název orforglipron. Již experimentální zkoušení ukázalo příznivý efekt na kompenzaci diabetu a na pokles hmotnosti. Zároveň se nezjistil rozdíl mezi podáním nalačno a s jídlem (1). Tyto skutečnosti mohou významně zvýšit adherenci pacienta k použití preparátu a tím i možnost jeho časného podání.
Nadějná data přináší studii Achieve‑3, v níž se přímo srovnává orforglipron s perorálním semaglutidem. Došlo k významnějšímu efektu orforglipronu proti semaglutidu na pokles tělesné hmotnosti (o 6,1 % proti 3,9 %, resp. o 8,2 % proti 5,3 %) u obdobně srovnávaných skupin. Orforglipron také vedl k četnějšímu dosažení cílových hodnot glykovaného hemoglobinu pod 7,0 % než semaglutid (72 % proti 54 %, resp. 76 % proti 64 %). U orforglipronu byl též pozorován příznivý efekt na lipidové spektrum a krevní tlak. Nežádoucí účinky byly shodné se semaglutidem.
